Právě skončil fotbal, který jsem po očku sledoval v televizi. Dukla – Slavia. A bylo se na co dívat. Slušné nasazení, tempo, fyzicky náročný fotbal, útok střídal útok, zazděných šancí neúrekom Konečný výsledek 0:1, ale taky to mohlo skončit 2:3 nebo 4:2.
Řekl bych, že úroveň českého fotbalu v posledních třech letech pomalu, ale jistě stoupá. Už to není jen takové to domácí čutání, hra na „zanďoura“, bago. Ne, že by už všichni kapříci definitivně vyplavali bruchom hore, ne, že by třicet kilo jablek shnilo po jarním deštíčku, ale aspoň některé zápasy, když do ní dají hráči své srdíčko (řečeno slovy klasika Franze Kaisera Straky) a nemají v sobě zrovna tři tataráčky. Jasně, pořád je pár věcí, které celkový dojem trochu kalí: zakuklení a vypatlaní fanoušci, kteří hážou světlice na hřiště a demolují zařízení stadiónu, Křetínského taška-řice, občas nějaký ne/odpískaný sporný ofsajd nebo penalta, pár hereckých koncertů takové úrovně, že Krajčo s Donutilem v Národním divadle blednou závistí a berou kramle. Ale ve srovnání s dobou Ivánka Kamaráda je to jen slabý odvárek.
Co mně hlavně dělá radost, jsou výkony Plzně, Jablonce a Liberce v evropských pohárech. Plzeň má šanci probojovat se do základní skupiny Ligy mistrů, oba severočeské kluby do Evropské ligy. Před pěti lety by mi to bylo asi jedno, dneska všem třem klubům fandím, aby České republice přinesly zvýšení koeficientu. A i kdyby měly všechny tři kluby teď skončit (čemuž nevěřím), tak aspoň v případě dvojměstí Liberec-Jablonec uvidí diváci velice atraktivní soupeře Udinese, Sevilla.
A pak že v době politického marasmu, rozkradeného státu, hloupých novinářů, pozitivní diskriminace a Pride Prague nemáme být my Češi, Moravané a Slezané nač hrdí!
Tak jim společně držme pěsti!
2025 ©